Jak kdysi vznikala ochotnická divadelní představení

Dnes si objasníme pozadí fungovaní ochotnických souborů, hlavně přípravu a nácvik představení. Když vynecháme nejdůležitější, avšak méně zajímavou práci režisérskou, byla důležitou složkou představení jeho výprava. Dobová ochotnická praxe si potrpěla na precizně zpracované ztvárnění scény a kostýmování, o čemž svědčí i dochovaný fotografický materiál (realisticky malované kulisy, bohatě zdobené a nákladné kostýmy a rekvizity). Např. inventární kniha Družstva českých divadelních ochotníků (DDO) v Místku čítá k roku 1907 celkem 182 inventárních jednotek o více kusech v celkové hodnotě 481 korun. Inventář tvořilo vše od kulis (pokoj, náves, les aj.), nábytku, kostýmů, klobouků, imitací zbraní, obrazů až po proutěné koště. Téhož roku nechalo družstvo vytisknout oběžník pro veřejnost na sbírku divadelních rekvizit. Následující rok již mělo 469 kusů hmotného inventáře v hodnotě 507 korun. Z inventární knihy DDO vyplývají i ztráty na inventáři způsobené obsazením Národního domu vojskem za I. světové války: „… zkrátka vyrabovali co se dalo. Dokonce i plátno z kulis odřezali a železné schody odnesli a prodali …“. Kulisy se nechávaly zpravidla malovat u malířských firem. Roku 1923 mělo DDO k dispozicí 5 pokojových kulis (např. od firmy Kusák a Pištěk). Majetnější spolky půjčovaly za menší úplatu kulisy těm méně majetným a spolkům, které pořádaly divadla jen příležitostně. Podobná praxe byla i u kostýmu. Ve větších divadelních centrech existovaly specializované půjčovny kostýmů. Např. Jednota divadelních ochotníků v Brušperku měla půjčeny některé historické kostýmy k hrám „Krásna Sidonie“ a „V ochraně Napoleona“ (1893) až z Prahy. Velká pozornost se v divadelním tisku a metodických příručkách věnovala líčení. Každý ochotník by měl mít svůj kufřík s líčidly, který měl obsahovat soubor základních tělových a barevných líčidel, pudr, odličovadlo (vazelína nebo též obyčejné vepřové sádlo) aj. V praxi se ale tento požadavek na „vlastní nádobíčko“ neuchytil.

Rovněž zkoušky měly mít svůj daný pořádek – zkouška informační, čtená, postavná (v naznačené scéně odchody a příchody), zkoušky cvičné a nakonec zkouška hlavní. Zajímavé jsou i doby nácviku jednotlivých her. Konkrétní příklady lze uvést u DDO v Místku, které nacvičovalo ročně 6 až 8 her. Průměrná doba od vybrání hry dramaturgem či správním výborem do její premiéry se pohybuje mezi 18 až 22 dny. Např. 15. 3. 1920 byla na výborové schůzi navržena hra „Representantka domu“, zároveň stanovil režisér první zkoušku na 20. 3. Premiéra se konala 4. 4. Celou hru se podařilo nacvičit za 15 dní. V dalším případě z téhož roku byla 10. 6. schválena hra „Naši bodří venkované“, teprve poté byly odeslány objednávky na scénáře. Hra měla premiéru 10. 7. Podobný plán zkoušek a přípravy představení lze předpokládat i u mnoha jiných ochotnických souborů s velkým ročním počtem představení. V té době hrála velkou roli rovněž funkce nápovědy, která pomáhala hercům retušovat paměťové nedostatky, vznikající v důsledku krátké doby na nastudování textu.

Zajímavou kapitolu přípravy představení tvořily návody na různé zvukové efekty. Např. déšť se tvořil tak, že se zmačkanými novinami třelo po zdi; liják – do většího síta se nasypal hrách a poté se sítem kolébalo; krupobití – sypal se hrách na buben; hrom – koulení dvěma kuželkovými koulemi proti sobě po hrbolaté podlaze; vítr – třením proutěného koštěte o podlahu a současně zmačkaným papírem o zeď; aj.

Nedílnou součástí ochotnických představení v 19. století a první polovině století 20. byla hudba, která vyhrávala v sále před představením, o přestávkách a po představení. Teprve zavedením daně ze zábav ve 20. letech se od tohoto zvyku začalo upouštět, aby se rozpočet zbytečně nezatěžoval dalším výdajem.

(autor: Radomír Michna)